Povím ti příběh, jak jsem si ve 44 letech pořídila umělou kyčel a co jsem se při tom naučila.
V tomhle věku byla moje levá kyčel kvůli artróze natolik opotřebovaná, že mě každý krok bolel. Rentgenové a MRT snímky byly jasné, stejně jako diagnóza: žádná šance na zlepšení. Kde nic neni, ani smrt nebere …. pardon, chtěla jsem říct … kde není žádná chrupavka, nic se bezbolestně nehýbe. Aktivit, kterých jsem se postupně vzdávala, přibývalo. Běhání, procházky, fotbal se synem …. ale když došlo na oblékání ponožek, tak to mě opravdu dožralo. Ještě že máme moderní medicínu a endoprotézy. Termín operace jsem si dohodla na první konzultaci v nemocnici, zpátky ni krok.
Asi rok před operací jsem se naučila zhubnout – hlavně díky stravě a sportu. Začala jsem si dělat starosti, jestli přiberu, když budu na čas muset kvůli operaci sport vynechat.
Štěstí v neštěstí – jakožto kouč na hubnutí mám teorii v malíčku. Takže jsem se rozhodla, že mě a moji váhu operace a nedostatek pohybu nerozhodí.

Scénáře

Co jsem udělala? Probrala jsem si v hlavě všechny možné scénáře, které mě asi čekají. Vyhodnotila situace, které ohrozí můj jinak relativně disciplinovaný způsob stravování. Například – co dělat, když v nemocnici nebude dost lehké stravy a zeleniny. Asi budu mít bolesti a jídlem se tak krásně utěšuje. 4 týdny budu docházet na celodenní rehabilitační program – to bude úplně nová zkušenost a neznámé prostředí. Kdy začnu chodit? Jak dlouho budu chodit o berlích? Kdy budu moci zase řídit auto?
Ke všem otázkám jsem si připravila záchranné scénáře. Co budu dělat a co si budu myslet. Do nemocnice mi můj muž přivezl zeleninové saláty a žádné sladkosti. Rehabilitaci jsem vzala jako projekt, co se s tělem dá za 4 týdny udělat. Rozhodla jsem, že z nabízeného menu vždy vyberu low-carb variantu.
Dnes už mohu prozradit, že všechno dobře dopadlo. Běhám jako laňka a během operace a rekonvalescence jsem nepřibrala. Dokázala jsem sobě i okolí, že ani při zdravotní problémech a omezeném pohybu člověk nemusí vypadat jako bedna kitu.
Pojďme se ale podívat, co tak zázračně funguje, když se člověk na podobnou krizovou situaci dopředu připraví.

Primitivní mozek

Zjednodušeně si to můžeš představit tak, že náš mozek se skládá ze dvou částí. Ta vnitřní, která se vyvinula u lidstva je takzvaný “primitivní mozek”. Ten se odjakživa soustředil na to, aby nás udržel při životě. Má základní 3 funkce – hledat potěšení (jídlo, sex), vydávat co nejméně energie (ležet na gauči) a zabránit bolesti (jak psychické, tak fyzické). Pokud bychom vlastnili jen primitivní mozek, nejspíš bychom leželi na gauči, občas svedli partnera, mezitím si dali pár kaloricky hodnotných dobrůtek. A pokud by nás něco trápilo nebo bychom byli unavení, zajedli bychom to čokoládou.
Naštěstí se u lidstva v pozdějších stádiích vývoje vyvinula část mozku (neocortex), která umí myslet i na dlouhodobé důsledky našeho chování, je zodpovědná za logická rozhodnutí a plánování. Říkejme jí “inteligentní mozek”.

Inteligentní mozek

Musíme však počítat s tím, že signály našeho primitvního mozku, jsou výrazně silnější, než síla našeho inteligentního mozku. Přeci jen – utéci před tygrem a přežít (primitivní mozek) byla vždy více upřednostňovaná varianta, než se začít zabývat jakýmikoliv logickými důvody (inteligentní mozek), proč by nás ten tygr měl zrovna teď sežrat. Ta první varianta každopádně skýtala lepší šance na to, že ještě někdy budeme vůbec mít šanci nad něčím přemýšlet.
Co se tedy stane, když si věci dopředu rozmyslíš a naplánuješ? Prostě den předem vytvoříš plán, co a kdy budeš jíst. Jak to, že máš větší šanci, že pokud si naplánuješ sníst steak se zeleninovou přílohou, že si pravděpodobně neobjednáš smažený řízek s hranolkami a tatarkou? Je to proto, že ve chvíli, kdy máš hlad a máš si objednat jídlo, můžeš sáhnout do hlavy k hotovému plánu. K tomu plánu, který sis den před tím připravila.

To znamá následující. My nemusíš ten plán v té kriticky hladové situaci teprve začít vymýšlet. Přemýšlení je totiž velmi energeticky náročné. Primitivní mozek v tu chvíli vyvine extrémní úsilí, aby už k žádné další energeticky náročné operaci nedošlo, dokud před tím pěkně intenzivně nedoplníš energii. Namíchá pořádný koktejl motivačních hormonů, vyrobí kručení v břiše, vyřadí z provozu jakékoliv neuronové spojení, které by ti umožnilo myslet na dlouhodobé následky tvého chování. Pokud nebudeš na takový komplexní útok dopředu dobře připravená, jsou tvé šance na nízkokalorickou variantu večeře dost nízké.

Příprava je 90 % úspěchu

Klidně si to vyzkoušej v praxi. A skóre si zapisuj. Uvidíš sama. Možná to ze začátku nebude fungovat na 100 %. Ale když to budeš poctivě a často trénovat, bude pozitivních výsledků přibývat.
Takže zpátky k nadpisu – co jsem se od své umělé kyčle naučila?

1. Plánování jídla pomáhá proti tloustnutí, navzdory kritické životní situaci.
2. Během 4 týdnů intenzivní rehabilitace se člověk naučí, co všecho svým sedavým životním stylem poškodil a co by s tím mohl udělat, kdyby opravdu chtěl.
3. 6 týdnů na neschopence člověku poskytne potřebný nadhled, aby si uvědomil, co je v životě důležité.
4. Nenechala jsem se ve štychu. Slíbila jsem si, že svou štíhlou linii nedám a našla jsem způsoby, jak to zrealizovat. Pocit, že se člověk na sebe i v tak nepříznivé životní situaci může spolehnout, je k nezaplacení.

Na závěr musím napsat, že jsem tenhle blog psala 3 měsíce po operaci. Vážila jsem stejně, jako před ní. A když jsem to dopsala, šla jsem do tmavého deštivého hamburského večera na každodenní procházku. Trocha pravidelného prohybu prospívá jak kloubům, tak hlavě!