Je konec března roku 2021. Jak v Česku, tak v Německu je tzv. Lockdown kvůli pandemii Coronaviru. Jsme víceméně zavřené doma a nezřídka nám z toho slušně hrabe. Říkám si, jaké je to štěstí, že se tahle pitomá situace zastihla v době mobilních telefonů a dostupného internetu. Máme alespoň trochu možnost být v kontaktu.
Minulý týden jsem telefonovala s kamarádkou. Probraly jsme také téma hubnutí. Mimo jiné přišlo na přetřes, že skupina děvčat, se kterou dřív chodila cvičit, většinou na sebe nemá vůbec čas. Starat se o štíhlou linii a kondici – na to už při tom všem nezbývá energie.
Shodou okolností jsem před pár lety s těmito děvčaty strávila super víkend ve Splavech u Máchova jezera. Víkend plný cvičení a veselého pososávání. Tyhle holky umí smíchem zbořit tělocvičnu. Neuvěřitelné množství energie na jednom místě a o jednom víkendu. Když jsem si ta samá děvčata teď představila skleslá pod tíhou současné situace, až mě píchlo u srdce. Pomoci jim neumím, ale chci pro ně alespoň něco napsat.
Knižní inspirace
Druhý telefonát byl s kamarádkou, ke které já si většinou chodím pro inspiraci. Ani jí se pandemie nevyhla, jak po stránce businessu, tak zdravotní. Byla docela skleslá. Ale podařilo se nám sem tam vykřesat jiskřičku optimismu. Na férovku jsme si cíleně vyměňovaly zkušenosti, co nejlépe zabírá na depku. Až jsme došly na knížky. Co bylo překvapivé, oběma nám na nočním stolku leží kniha od Viktora Frankla: “A přesto říci životu ano”. V knize Viktor Frankl (povoláním psychiatr) z vlastní zkušenosti popisuje, jak je možné přežít několik koncentračních táborů a přesto si uchovat vnitřní svobodu. Měla jsem tuhle knížku na radaru už dlouho, ale stále jsem si netroufala začíst se do tragických osudů z druhé světové války.
Až teď. Navzdory pochmurnému místu děje, kniha je protknutá zvláštní laskavostí, kterou neumím přesně popsat. Po dočtení mě zalila vlna pocitu, že už mě na světě v životě nemůže nic rozházet. Všechny moje problémy se náhle zdály tak nicotné.
Situace tehdy a teď je svojí závažností samozřejmě nedá srovnat. Ale určité podobné rysy tu jsou. Jak se nezbláznit, když člověk postrádá svobodu. Nebudu knihu popisovat celou. Zkušenost je nepřenosná. Kdo chce, ať se začte sám.
Co mě ovšem zaujalo byl popis rozhovoru doktora Frankla se dvěma spoluvězni, kteří už neviděli východiska. Diskuze vyústila v závěr, jak je důležité uvědomit si, že v budoucnosti na nás něco čeká. V jednom případě to byl syn jednoho z vězňů, v druhém případě to byl vědecký projekt, který by bez onoho vězně nemohl být dokončen.
Jen pro mě
Něco podobného se mi podařilo, když jsem v lockdownu začala každé ráno doma před zrcadlem cvičit. V tu dobu rodina ještě spí a já mám ztichlý byt jen pro sebe. Tvrdohlavě se tohoto zvyku držím. Navzdory všeříkajícímu pohledu mého muže, kterému jsem kvůli tomu přestala připravovat snídani. Beru to cvičení jako přípravu na dobu, až zase budu věčně na služebkách a nebudu mít na cvičení čas. Vzala jsem si do hlavy, že do doby po pandemii vyrazím opečovaná, štíhlá a v super kondici. A pak tomu světu ukážu! Bláznivá idea? No a!!! To je ale úplně šumafuk. Já si musím zachovat zdravý rozum. Jak to říká letuška v letadle? Nejdříve nasaďte kyslíkovou masku sobě, pak svým dětem.
Ranní cvičení asi není pro každého. Ale najít důvod na něco se v budoucnosti těšit a vzít tuhle dobu jako přípravu, může určitě leckdo.
Absolutní paradox se dostaví, když si člověk takhle vyvzdoruje prostor pro sebe a najednou zjistí, že toho zvládne o dost více než před tím.
Někdo chytrý řekl:
“Čím víc toho děláš, tím víc toho dokážeš.”
Něco na tom je. Ale na to člověk přijde, až když to vyzkouší.
Holky sokolky! Přála bych vám najít inspiraci zvednout hlavu a najít tu vaši cestu, jak se z toho všeho nezbláznit a v lepším případě z lockdownu vyjít o něco lepší. Ta tělocvična, kterou příště vaším nakažlivým smíchem zboříte, už čeká!
Vaše Jolana
P.S. Děvčata, já vím, že nejste v Sokolu. Jen se to rýmovalo a představa ptáka sokola měla silná křídla. Která vám moc přeju.
