Kolikrát v životě sníme něco jenom proto, abychom někomu udělali radost. Mnohdy už jsme sytí a nebo bychom raději jedli něco zdravějšího či méně vydatného. Může to být babička, která se týden těšila, že ji navštívíte a už od rána vyvařovala. Nebo pozorný partner, který vám chce udělat radost nějakou specialitou, kterou sám uvařil. On se s tím půl dne vařil a vy teď máte říci, že to nebudete jíst. Jindy to může být jen obyčejný dotaz vašeho partnera: “Dáš si taky?”
Proč je pro nás tak obtížné v takových chvílích odmítnout? Proč je pro nás důležitější dobrý pocit někoho jiného, než naše původní předsevzetí, že dnes už nebudeme jíst nic sladkého.
Je za tím pravěká touha být akceptován svým kmenem.
Touha někam patřit
Snažíme se vzbudit pozitivní pocity u lidí v naší bezprostřední blízkosti. Chceme, aby nás ten “náš kmen” uznával. Proč? V pravěku byli lidé odkázáni na pomoc a podporu ostatních , tedy svého kmene, aby vůbec přežili. Tento instinkt je tak hluboce zakořeněný, že si ho vůbec neuvědomujeme. Podvědomě usilujeme o uznání našeho okolí, přestože jsme velmi pravděpodobně velice soběstační a přežili bychom, navzdory jejich nevěřícnému zakroucení hlavou.
Co tedy dělat v takové situaci, kdy jíme jen proto, abychom někomu udělali radost?
Předně si udělejte pořádek ve vlastní hlavě, co jsou vaše priority. Rozmyslete si, jestli je pro vás důležitější ten krátký pocit uspokojení, že jste někomu udělali radost. Nebo dlouhodobý dopad takového rozhodnutí. Pomyslete na to, že si pravděpodobně budete druhý den vyčítat, že jste už zase nedodrželi, co jste sami sobě slíbili. Je totiž dost pravděpodobné, že takový ústupek není jeden za měsíc, ale mnohem častěji. To vám v sumě vaše dobrá předsevzetí dost pokazí.
Uvědomte si, že pocity ostatních nejsou vaše zodpovědnost. Mnohdy je ani nemůžete ovlivnit. Je to jako při zamilovanosti v patnácti letech. Vám se ten kluk líbí, ale i kdybyste se rozkrájela na kousky, nepřimějete ho, aby on miloval vás. Na to, co si ten kluk o vás myslí, prostě nemáte vliv. V případě jídla – ten dotyčný vám možná navenek dobrosrdečně nabízí už třetí kousek dortu, zatímco uvnitř si může myslet:
“Panečku, ta toho ale umí spořádat. Není divu, že je při těle.”
Řekněte to dopředu
Řešením je hlavně proaktivní komunikace. Řekněte svému partnerovi dopředu, že některé druhy potravin v současné době nejíte. Dopředu se zeptejte, co bude vařit a vymyslete variantu, která bude vyhovovat vám. Jestli peče nějaké maso a k tomu chystá knedlíky, řekněte mu, že maso si rádi dáte a uděláte si k tomu orestovanou zeleninu. Než pojedete k babičce, včas jí dopředu zatelefonujte, jestli by neudělala tu úžasnou dušenou mrkev s hovězím, kterou jste jako děti milovali. Nebo květák na mozeček. Babička bude polichocená a vy budete jíst něco, co vám vyhovuje.
Další možností je, když už babička přeci jenom napekla, říci, že už jste sice úplně sytí, ale rádi si vezmete kousek s sebou na snídani na druhý den. Kolegové v práci luxusní koláček určitě ocení. I kdybyste ten koláč doma nakrásně vyhodili, babička se to nedoví a tudíž nebude smutná.
Ukažte svému okolí, že svá rozhodnutí – třeba nejíst ten den sladké – umíte dodržovat. Vaše okolí vás bude respektovat jen tehdy, pokud budete respektovat vy sami sebe. V podstatě svému okolí musíte ukázat, JAK vás má respektovat. Jak to mají umět, když to neumíte vy?
U nás doma také proběhla nejedna diskuze, když jsem změnila svůj způsob stravování a konečně zhubla. Můj muž je vášnivý hobby kuchař a není mu zatěžko servírovat 3 krát denně teplé a velmi chutné jídlo. Pro mě bylo však tolik důležité zhubnout, že jsem jeho zklamané a někdy mírně vyčítavé pohledy vydržela. Nakonec jsme se naučili předem domlouvat, co kdo bude jíst. Někdy jí to samé, co já, někdy ne. Občas servírujeme 3 různé pokrmy pro tříčlennou rodinu. Natolik se respekt k chutím ostatních členů rodiny stal běžnou záležitostí, že to už nikomu nepřipadá divné.
Naučit se říkat „ne“, není v tomto případě úplně jednoduché. Chce to trochu odvahy a tvrdohlavosti. Ale výsledek za to stojí.
